ZÁKLADNÍ PRÁVA ČLOVĚKA, DEMOKRACIE A INFORMACE

Z doby Říma nám zůstala jedna kuriozita. Je to Římské právo. Oč jde? V době, kdy existovala Římská říše, se senátoři v senátu dohodli na jistých pravidlech hry. Tato pravidla vycházela z jedné zásady. Tou byla ROVNOST. Protože jde o správnou vazbu na PRÁVO, pak tyto zásady přetrvaly do dnešních dnů a současné právo je z nich odvozeno. Vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o základní tj. dílčí a tím neúplné systémy právních předpisů a norem, dnešní doba pouze s těmito předpisy nevystačí. Dalším důvodem je pochopitelně aplikace přímo na tehdejší současnost. Proto není možné tyto hodnoty převzít jako celek, neboť nejsou vždy obecné.

Při bližším pohledu zásada ROVNOSTI z nich přímo vyplývá. Nadstavba dnešních dnů ohledně práva již touto zásadou nejen neoplývá, ale v mnoha směrech jí i pohrdá. Je nutno se vrátit k základům a vytvořit takové PRÁVO, které by bylo založeno na tomto principu (rovnost), a tím by byla zajištěna nejenom pravdivost, ale i stálost a neměnnost zásadních právních norem.

Dle mého názoru je nutno vyjít od základu, to znamená od člověka, a znovu stanovit jeho nezadatelná práva, která je nutno respektovat za všech okolností. Příklad takto pojatých zásad viz dále.

Základní práva člověka

1. Právo na život

2. Právo na rozhodnutí o sobě samém

3. Právo na rozhodnutí o zastoupení sebe sama

4. Právo na vzdělání

5. Právo na čest

6. Právo na kulturu

7. Právo na duchovní život

8. Právo na tvorbu hodnot

9. Právo na pomoc v nemoci a stáří

10. Právo na pomoc v neštěstí

11. Právo na vyjádření myšlenek

12. Právo na řešení sporu v duchu Vesmírných a Lidských práv

Uskutečnění

• Právo na život. Člověku nelze upřít právo žít za žádných okolností. To ani tehdy, kdy on sám se dopustí přečinu, který vede k zániku života druhého člověka. Právo na život je posvátné. Život je nutno dělit na:
1. Život hmotný, kdy ukončením je fyzická smrt.
2. Život duševní, kdy ukončením je vnucená nesvéprávnost (život v totalitě nebo v ústavu pro duševně nemocné /zdravý člověk/ ).
3. Život duchovní, kdy ukončením je trvalé odebrání svobodné vůle (hypnóza, posedlost, úmyslné poškození mozku lékařem).

• Právo na rozhodnutí o sobě samém. Člověk má právo si rozhodnout o svém životě (včetně jeho ukončení). Má právo si rozhodnout o svém směřování i náplni tohoto svého života. Není možné mu toto právo upírat či brát. Má právo žít ve společenství či místě, které ho přijme mezi sebe a má právo kdykoliv toto společenství opustit. Toto právo není přípustné vázat na jakékoliv jiné vazby či závazky.

• Právo na rozhodnutí o zastoupení sebe sama. Člověk má právo si rozhodnout o sobě samém. Má právo pověřit kohokoliv svým zastoupením a tento zástupce musí být respektován tak, jako by to byl on sám. Kdykoliv ho může opět odvolat a pověřit kohokoliv jiného. Má právo si tyto své zástupce určit ve všech sférách svého působení či vlivu, a to jak ve společenských či obchodních vztazích, tak i v politickém či jiném oboru nebo hnutí. Kdokoliv má právo si určit, kdo ho bude zastupovat, ale se vzrůstající odpovědností tohoto zástupce, musí být tento zástupce odpovídajícím způsobem na intelektuální úrovni (musí splňovat jistá kritéria moudrosti – viz demokracie).

• Právo na vzdělání. Člověk má právo na vzdělání kdykoliv během svého života. Způsob a typ vzdělanosti je věcí jednoho každého člověka. Nabytí základních vědomostí, které jsou potřebné pro komunikaci a společnost je sice jeho povinností, ale nelze mu předepsat, jak je získat. Pokud projeví zájem o další vzdělání, musí mu být umožněno.

• Právo na čest. Člověk má právo v životě i ve všech kontaktech a komunikačních spojeních na čest. Je to nezadatelné právo a nelze ho za žádných okolností obejít. Člověka nelze ponižovat a stavět do podřízené role. Všichni lidé jsou si rovni ve smyslu cti. Člověk se může lišit inteligencí, moudrostí, schopností, ale čest je stejná pro celé lidstvo.

• Právo na kulturu. Člověk má právo si zvolit své kulturní vyžití i svůj kulturní okruh dle svých záměrů. Kultura je nosným krédem národních skupin, a proto její volba je i volbou k jistému národnostně-kulturnímu seskupení. Kulturou se v tomto kontextu nerozumí pokleslé směřování hudebně-společenských skupin, ale to, co v kultuře tvoří a vytváří hodnoty trvalého rázu.

• Právo na duchovní život. Člověk má nezadatelné právo na svůj duchovní život. Toto právo mu nesmí být upíráno jakýmkoliv způsobem. Právo vnitřního přesvědčení je jeho výsostným právem a musí být beze zbytku respektováno. Jakékoli podsouvání či vnucování čehokoli je nutno chápat jako nepřípustné. Do tohoto kontextu padá i reklama, která musí být pouze informační a zásadně pravdivá.

• Právo na tvorbu hodnot. Člověk má právo tvořit. Tato tvorba je smyslem jeho činnosti zde na Zemi a přes tuto tvorbu dochází k poznání. Tvorbou se rozumí možnost jeho vyjádření ve smyslu společensko-kulturním i jeho schopnost tvořit pouze na lokální úrovni. Hodnota této tvorby není a nemůže být měřítkem pro možnost jeho vyjádření.

• Právo na pomoc v nemoci a stáří. Člověk v nemoci a ve stáří má nezadatelné právo na pomoc od ostatních lidí (společenství) na důstojný život, a to bez ohledu na svůj dosavadní (předchozí). Tímto důstojným životem se rozumí přiměřená péče a přiměřené prostředky tak, aby tento člověk nebyl vyřazen ze společenského dění. Nadstandardní a zvláštní požitky nepatří do základních lidských práv.

• Právo na pomoc v neštěstí. Člověk má právo na přiměřenou pomoc v neštěstí. Tím se rozumí živelní pohromy i životní situace, ve kterých zůstane bez prostředků či je jinak poškozen nebo handicapován. Tato pomoc musí být nezištná a to v případě finanční pomoci představuje min. bezúročnost půjček. Pokud jde o jiný druh pomoci, pak musí byt zohledněn celkový stav dotyčného a pomoc musí být vedena snahou pomoci dotyčnému i za cenu ztrát pro společenství nebo jiné jedince.

• Právo na vyjádření myšlenek. Každý člověk bez výjimky, musí mít možnost se vyjádřit k jakékoliv situaci kolem sebe či ve společenosti, v níž žije. Tuto možnost poskytuje takové uspořádání věcí, v němž může dotyčný člověk oslovit i ostatní lidi. Toto oslovení nemůže být provedeno formou násilnou, ale formou, v níž každý, kdo uzná za vhodné, se tyto myšlenky, směry nebo ideje může nejenom dozvědět, ale i se s nimi obeznámit tak, aby jim porozuměl.

• Právo na řešení sporu v duchu Vesmírných a Lidských práv. Každý člověk musí mít právo na řešení jakéhokoliv sporu s jiným člověkem, institucí či státem.

Toto právo není a nemůže být zatíženo čímkoli (včetně poplatků). Právo dovolat se spravedlnosti musí být nosným krédem společenství. Pravidla, která stanoví toto právo, musí být zcela jasná i člověku s pouhým základním vzděláním.

1. Soudnictví je potřeba vytvořit pouze dvoustupňové a zásadně je řídit zákony ve smyslu ducha zákona.
2. Zákony samy o sobě musí být jednoduché a jejich aplikace musí být srozumitelná všem. Soud musí být jednoznačný i ve svém konečném verdiktu. Nelze provádět jakékoli odvolání, neboť tím je výsledek soudu znehodnocován. Soud musí na svém verdiktu trvat a postavit se za něj svou plnou vahou.
3. Pokud dojde k odvolání k druhé instituci, pak výsledek musí být buď potvrzen, a v tom případě bude potrestán ten, jenž odvolání provedl (znevážení rozhodnutí soudu), nebo tomu bude naopak a pak musí být potrestáni soudci první instance a to tak, že budou nejenom odvoláni, ale propadne i jejich majetek a jejich svoboda. V prvém případě je to pro znevážení soudu a v druhém se jedná o trestný čin, který musí být po zásluze potrestán.

Vložil Antonín Mareš